Vzpomínky
Jaromíra
Hinčici

Pan Jaromír Hinčica se narodil v roce 1956 a jak sám říká, s naším domem kultury jednoduše vyrůstal. Žil totiž s rodinou nedaleko, a tak jej často navštěvoval. Rád vzpomíná na knihovnu, taneční kurzy, Kino náročného diváka nebo na Divadlo Petra Bezruče. Poslal nám také fotografie z roku 1961, kdy v místní restauraci slavil své padesátiny jeho strýc. 

 

Jmenuji se Jaromír Hinčica, roč. 1956 a mohu říci, že jsem v podstatě vyrůstal a žil zároveň s Vaším DK. Bydleli jsme na Nemocniční ulici č. 7 a na místní hřbitov jsme často chodívali na hroby příbuzných. Matně si jako dítě vzpomínám na nějaké – snad už opuštěné – prostranství se zbytky keřů či rostlin podél Bozděchovy ulice. Až později jsme zjistil, že by to mělo být bývalé zahradnictví patřící tehdy ke hřbitovu. Pak se tam začalo stavět a na prostranství začaly vyrůstat zdi našeho kulturního domu.

Až nyní jsem si uvědomil, že jsem tam v šesti letech oslavoval narozeniny mého strýce Rudolfa Hinčici, který se narodil 25. 8. 1911 v Moravské Ostravě.

Jako školák a student jsem byl i věrným čtenářem knihovny, kterou jsem velmi často navštěvoval. Hrozně rád na ni vzpomínám.

Se školou jsme tam mnohokrát byli na různých filmových, koncertních a divadelních představeních. Chodíval jsem na ně však i sám. Divadlo Petra Bezruče k DK Vítkovic prostě patřilo, stejně jako Kino náročného diváka. Líbily se mi i různé výstavy, které byly nejen na panelech ve vestibulu, ale i v salónku, který se nacházel vlevo v chodbě vedoucí ke knihovně. Před ní se nacházel vpravo výklenek s bufetem, kde jsem si někdy kupoval limonádu či  obložený chlebíček.

Zapomenout se nesmí ani na naše taneční a na paní Jitřenku Šumovskou, která nás tak proháněla po sále, že jsem měl někdy pocit, že jsem se proměnil v koně klusajícího manéží cirkusu. Jen ten bičík ji chyběl… Každopádně naučila generace Ostraváků tančit. U mne se jí to moc nepovedlo…

Nu, teď k těm čtyřem fotkám. Nemohu sdělit, který den přesně slavnost proběhla a zda to bylo hned v srpnu nebo až v září 1961. Domnívám se, že to byla však sobota. Určitě se druhý den nepracovalo. Strýc se svou rodinou, sourozenci a blízkými známými slavil své padesátiny v salónku, který se nacházel v restauraci v pravé části DK.

Na prvním snímku je zleva sestra mého strýce Jarmila Hinčicová, provdaná Sládková, vedle ní jeho bratr akademický malíř Jan Hinčica, pak další  bratr Jaroslav Hinčica, což byl můj tatínek, takže vedle  něj je i má maličkost.

Na dalším snímku je zachycen slavnostní přípitek, v čele stolu je oslavenec Rudolf Hinčica, pak zleva výše jmenovaní, vedle mne navíc má maminka Františka Hinčicová, roz. Bartošová a vedle ní paní Marie Palkovská.

Na dalším obrázku jsem já – Jaromír Hinčica – pozvedající sklenku na zdraví všem!

Na posledním snímku je znovu zachycen pohled do salónku, je vidět rovněž jeho tehdejší výzdoba, obložení, úprava slavnostně prostřeného stolu.

Vím, že toho není moc, ale když jsem si uvědomil, že jsem tam byl s rodiči a příbuznými v podstatě brzy po otevření našeho kulturáku, musel jsem se o to podělit.