Milan Líčka,
Jiří Siostrzonek a
Kino náročného
diváka

Místní Kino náročného diváka s početným filmovým klubem se stalo během doby svého fungování v 60. až 80. letech kulturním fenoménem. Na jeho fungování vzpomínají bývalí členové, filmový odborník a novinář Milan Líčka a kulturní sociolog a pedagog Jiří Siostrzonek. 

 

ROZHOVOR S MILANEM LÍČKOU

Dlouhá léta jste byl zásadním členem Filmového klubu při Kinu náročného diváka, po listopadu 89 jste působil ve vedení Asociace českých filmových klubů a pak pracoval v Národním filmovém archivu. Jak jste se k filmu dostal?

Jako absolvent VŠB jsem pracoval v hornickém výzkumu, ale od mládí jsem tíhnul k literatuře, divadlu a především k filmu. Obrážel jsem snad všechna ostravská kina, bylo jich kdysi kolem dvaceti. Na projekce do nově otevřeného Kina náročného diváka mě pozvala jeho vedoucí Eva Benová, dříve Hanáková, se kterou jsme se znali od dětství. Ta měla velký vliv na rozvoj kina a pro práci filmového klubu vytvořila ideální podmínky.

Dá se říct, že Kino náročného diváka mělo v Ostravě předchůdce? Navazovalo na již existující tradici?

Kvalitní, umělecky náročné filmy byly uváděny nesystematicky a ztrácely se v programu ostatních kin. Ale už roku 1957 vznikl Klub náročných filmových diváků v kině Vesmír. Zpočátku se hrálo jednou za čtrnáct dní, později až dvakrát týdně, se vzrůstajícím zájmem se projekce rozšířily i do kina Elektra. V červnu 1961 ale klub musel skončit, prý z důvodu ´elitářství´. Naštěstí hned poté byl otevřen dům kultury a kino. Jsem přesvědčen, že vedoucí programu Karel Biňovec byl při jeho pojmenování inspirován právě tímto klubem.

Původní prostory Kina náročného diváka už bohužel zanikly. Jak to tam vypadalo?

V tehdejší době bych jej nazval chrámem filmového umění. Z ulice se šlo po schodech nahoru, na podestu, vpravo byla pokladna, pak se sestoupilo úplně dolů, tam byly po obou stranách šaty, podobné jako ve foyer domu kultury. Dál už byl z obou stran vstup do kina. Vpravo za rohem byly spojovací dveře do hlavní budovy, přístup tam měl pouze personál. Vedle byla malá klubovna, kde jsme se často scházeli.

Jak vznikl při kině filmový klub a jak působil?

Nejprve se jmenoval Klub přátel filmového umění a byl jedním z 35 v Československu, které zahájily činnost na podzim 1963. Ze začátku se uváděly jen archivní filmy, velkou výhodou bylo kino Ponrepo, pod jeho hlavičkou se hrály filmy z Čs. filmového ústavu. Později přibyly filmy speciálně koupené pro filmové kluby a pro takzvaný druhý distribuční okruh. K filmům jsme jako nadšenci zajišťovali úvody a spisovali letáky s komentáři. Tehdy toho totiž o filmu vycházelo málo a filmové vzdělávání bylo v plenkách. Zpracovávali jsme i dramaturgické plány a organizovali filmové semináře.

Jak to fungovalo při uvádění filmů, které neměly české titulky?

Vedle promítací kabiny byla kabina tlumočnická. Zahraniční filmy archiv často získával z Polska, Jugoslávie nebo odjinud, kde byl přístup ke světovým filmům otevřenější. Některé měly titulkové listiny, ty jsme pak tlumočili sami. Na ty bez listin jsme získávali tlumočníky. Jde o zvlášť náročnou kategorii, někdo to zkusil a vzdal to. Někdy film neměl kvalitní titulkové listiny a muselo se improvizovat, jindy dráha dodala film pozdě a nebylo možné ho předem promítnout. To se mi jednou stalo u japonského filmu, naštěstí listina byla kvalitní a chytl jsem se. I kopie, zejména ty, které prošly jugoslávskou distribucí, byly poškrábané a potrhané. Pamatuji extrémní případ, kdy kopii francouzského filmu Armáda stínů slepoval promítač šest hodin.

V rámci filmového klubu jste také publikovali.

V roce 1984 jsme s Vítězslavem Rohanem sepsali publikaci Stručný přehled tvorby 218 zahraničních režisérů. Zpracovávali jsme knihu v době, kdy internet neexistoval, vše se muselo vyhledávat v obtížně sháněných zahraničních časopisech a publikacích, ověřovat, překládat, formulovat. Bylo to náročné, některé pasáže jsem upravoval a doplňoval v tiskárně ještě předtím, než byly vysázeny. Kniha měla velký ohlas u filmových odborníků i nadšenců nejen u nás, ale i v zahraničí, kritiky vyšly v Polsku, Maďarsku i jinde. Později jsme zpracovali zdokonalenou verzi 250 režisérů. Tato činnost nám pak pomohla při spolupráci se zahraničními filmovými kluby a archivy.

Cítili jste někdy tlak ohledně toho, co ještě smíte promítat, a co už ne?

V průběhu šedesátých let se distribuce otevírala, roku 1968 se ještě víc uvolnila, měli jsme tu filmy, nad kterými jsme úplně žasli. S nástupem normalizace se začaly utahovat šrouby, ale leccos se stále dalo udělat. Zvali jsme tvůrce s filmy, klubisty z Polska a Maďarska, organizovali výměnné víkendové semináře s družebním filmovým klubem z Gliwic. Abychom mohli vidět filmy, o kterých jsme psali, pouštěli jsme je pro uzavřený okruh zvaných po oficiálním programu kina třeba od jedenácti večer nebo v sobotu dopoledne. I osmdesátá léta byla v Ostravě ještě tvrdá, například návštěvu Věry Chytilové si dům kultury nechal schválit stranickými orgány. Kuriózní případ se mi stal v televizi, kde v mém příspěvku o klubovém programu vystřihli zmínku o Formanově filmu Černý Petr.

 Kino a filmový klub navštívila řada významných osobností. Na koho nejvíc vzpomínáte?

Profil kina určeného pro umělecky kvalitní film a aktivní filmový klub, to bylo ideální prostředí pro to představit tvůrce, jejich filmy a besedovat s diváky. Roku 1962 tady byl legendární Martin Frič, později snad všichni režiséři české i slovenské nové vlny. Nejvíc vzpomínám na první a poslední návštěvu, kterou jsem zařizoval. V roce 1966 to bylo setkání s Jiřím Menzelem, který tehdy do Perliček na dně přispěl povídkou Smrt pana Baltazara. Při besedě ostýchavý a málomluvný mladý muž brzy nato dostal Oscara. Předtím s Perličkami přijel i Bohumil Hrabal, beseda s ním byla svérázná – jako byl i on sám. A posledním setkáním byla návštěva Věry Chytilové s předpremiérou filmu Kalamita. Na besedě ve velké klubovně bylo tak plno, že se nedalo dýchat. Tehdy nám vyprávěla i o svém vysněném záměru natočit film o Boženě Němcové.

Dočetli jsme se, že jako jediní jste mohli promítnout Schormův film Každý den odvahu.

Ten film nejdřív dostal v Československu cenu kritiky a tutéž cenu na festivalu v Moskvě. Jenže pak narazil a nešel do distribuce. My dostali výjimku k projekci pro omezený okruh diváků, většinou pracovníků v kultuře. Rozhodující činitelé film podpořili, a tak prošel. Evald Schorm nás měl proto rád a s přijížděl k nám s každou předpremiérou na besedu.

Kolik vás ve vedení klubu dohromady bylo?

Asi kolem deseti, přitom složení se obměňovalo, ale na dramaturgii, programu, úvodech, letácích, zařizování hostů a seminářů se podílel jen užší okruh, ostatní pomáhali, kde bylo třeba. Předsedou byl nejprve František Stohl, pak Čestmír Lang, po jeho emigraci Vítězslav Rohan. Já jsem byl po normalizačních prověrkách „poznamenán“ a vedoucí funkci jsem zastávat nesměl, i když jsem ji neformálně vykonával či spoluvykonával. Ze členů, kteří se později uplatnili v oblasti kultury, bych jmenoval Miloše Fryše a Jiřího Siostrzonka.

Čím si vysvětlujete ten obrovský úspěch? Svého času to byl druhý největší filmový klub v Československu.

Ostravský filmový klub měl až 5.000 členů. Dříve to byla společenská událost chodit do klubu podobně jako do divadla. Lidé byli kultuře otevřeni a dychtili vidět díla, o nichž se mluvilo. V šedesátých letech jsme třeba na Filmovém festivalu pracujících zaplnili Zimní stadion Josefa Kotase.

A využíval Filmový klub i jiné části budovy?

Na schůze výboru a na setkání s tvůrci po projekci jsme se někdy scházeli v klubovně hlavní budovy. Projekce 16mm filmů pro interní potřebu byly v loutkovém sále o poschodí výš a pro diváky v bývalé posluchárně, ze které se později po úpravách stalo kino Art.

Jak zpětně vzpomínáte na dům kultury?

Hned po jeho otevření jsem tam začal chodit do kina, do divadla, na koncerty, výstavy i přednášky. Soustřeďovala se tam takřka celá ostravská kultura. V té době si nikdo nemohl jen tak provozovat, co by chtěl. Vše se proto odehrávalo zde.

foto (c) Martin Kusyn