Výtvarník Jiří Surůvka a sochařka Šárka Mikesková jsou dnes uznávanými osobnostmi tuzemské umělecké scény, jejich díla byste našli i přímo u nás, v domě kultury. Kdysi dávno však pracovali v kulturáku jako dělník a šatnářka. Stejně jako řada dalších osobností Ostravy. Vítejte v podpalubí „bílé lodi“, v nenápadných končinách, ze kterých však do světa vylítla řada talentů…
ROZHOVOR S JIŘÍM SURŮVKOU
V jaké době a jak dlouho jsi v domě kultury pracoval?
V kulturáku jsem pracoval v letech 1983 a 1984. Bylo to moje poslední zaměstnání před nástupem na denní studium na pedagogickou fakultu v Ostravě. A taky poslední ze série zaměstnání po vojně. Těch jsem prošel několik, vždycky ale v okruhu podniku Vítkovice. Začínal jsem na vítkovickém učilišti jako vychovatel, pak jsem řezal trubky na Závodě 3, to abych dostal jako dělnický kádr doporučení na vysokou, a nakonec jsem nastoupil do tehdejšího Domu kultury Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda. Byla tam dobrá osádka, mými kolegy byli třeba Petr Lysáček nebo Petr Pastrňák, oba výtvarníci. Vlastně na to vzpomínám jako na nejlepší práci, kterou jsem měl.
Jaká byla tvá úloha? Co jsi měl na starost?
Byl jsem manipulační dělník v oddělení propagace Kina náročného diváka. Prakticky to znamená, že jsem se staral o velké panely s reklamou a chystal je pro písmomalířky. Panely byly vyrobené z dřevěných rámů a vypnutých pláten. Ty jsem pravidelně natíral latexem na bílo a písmomalířky – asi čtyři mladé absolventky střední školy v Přívoze, které se říkalo pastelkárna – pak na ně krasopisně psaly názvy filmů a další údaje. Nakonec přilepily fotku, případně nakreslily motiv, který vymyslel výtvarník propagačního oddělení Jindřich Oleš, a bylo to. Po tom, co projekce proběhla, a reklama už nebyla aktuální, jsme ten latex zase seškrábali, a jelo se nanovo.
Kolik vás v propagačním oddělení kina bylo?
Kromě písmomalířek a výtvarníka byl v propagačním oddělení taky pan Částka, vedoucí, a pak já s dalším kolegou dělníkem. V kulturáku ale byla i divadelní četa a s těmi jsem se taky hodně bavil. Chodil jsem na všechny generálky Divadla Petra Bezruče, které tam sídlilo.
Navštěvoval si kromě divadla i další akce, které se v budově konaly?
Jasně, sem tam jsem se přidal k plesu anebo na koncert. A samozřejmě jsem chodil do kina. Vzpomínám si třeba na projekci filmu Absolvent se simultánním překladem. Do kinosálu postavili průhlednou budku, do ní si sedl tlumočník, původní znění se ztlumilo a četl se český překlad. Jenže ten film byl dost dlouhý a tlumočník po chvíli v kukani usnul. Vydržel asi prvních dvacet minut a pak najednou ticho. Lidi se smáli, to ho nevzbudilo, pak významně šeptali, tlumočník pořád nic. Po nějaké době se probral, začal horečnatě listovat, synchronizoval se a dočetl to do konce jako by se nechumelilo. To byla úžasná scénka. Legrační zážitek, za který se nikdo z diváků nejspíš nezlobil.
Ty jsi především výtvarník, takže se nabízí otázka, jak to tehdy bylo v kulturáku s výstavami?
No, tak třeba já jsem tam vystavoval. (smích) Byl jsem tehdy ve druháku na vysoké, v kulturáku už jsem nepracoval. Výstavy bývaly, co já si pamatuju, hlavně ve vestibulu na panelech. Co se týká té úzké galerie pod schody, tu si pamatuju až z devadesátých let. Výstavy ale bývaly taky v kině, v režii je měl vedoucí, pan Mareš, který sbíral filmové plakáty. Já jsem mu tehdy dal hromadu krásných plakátů z Chorvatska.
Jak jsi je získal?
Otec se na dovolené skamarádil s promítačem z letního kina, což byla výborná konexe, protože nás jednak pouštěl na projekce zadarmo a mě pak navíc dával staré plakáty. Ve sbírce jsem měl třeba Čelisti, to jsem byl tehdy v Československu frajer. Nebo filmy s Brucem Lee. Na všech samozřejmě byly jugoslávské názvy. Vzpomínám si, že chorvatský plakát k filmu Růžový panter, na kterém byl komiksově vykreslený inspektor Clouseau, pak naše písmomalířky v kulturáku zvětšily a překreslily. Za chorvatské plakáty, které jsem kinu věnoval, mi dal pan Mareš na oplátku publikaci filmového klubu Stručný přehled tvorby 218 zahraničních režisérů. Dodnes ji někde mám.
Kde se plakáty vyrobené v propagačním oddělení umisťovaly?
Dávaly se hlavně zvenku na fasádu, visely po obou stranách vchodu do kina, který tehdy vedl přímo od hlavní cesty. Dneska je tam pivnice. Někdy byla na schodech fronta až ven, hlavně před projekcemi filmového klubu. Člověk si musel předem telefonicky zamluvit lístek, bývalo beznadějně vyprodáno. Pamatuju si, že nejvíce si pan Mareš zakládal právě na plakátech filmového klubu, to byla jeho chlouba.
Vybavíš si, jak vypadalo zázemí propagačního oddělení? Kde jste sídlili?
Dole v suterénu, hlavním vchodem se šlo do zvýšeného přízemí a pak po schodech dolů. Seděla tam taky technická četa a okolo byly různé sklady. Já jsem tam navíc měl malý ateliér, takovou cimru, kterou jsem si vyklidil jen pro sebe. Když už jsem neměl co na práci, tak jsem se tam zavřel a maloval.
Takže už tehdy jsi tvořil…
Já už totiž věděl, že chci jít na pajdák, takže jsem se připravoval. Chodil jsem tehdy na lidovou konzervatoř. To můj bratranec, Petr Lysáček, byl v době, kdy dělal v kulturáku kulisáka, už profláknutý umělec. Nejdříve byl na umělecké střední škole v Praze, pak se vrátil do Ostravy a sedm let trvalo, než odešel znova do Prahy na UMPRUM. Mezitím dělal, co se dalo, třeba právě kulisáka.
Protiatomové kryty znáš tím pádem ze suterénu taky, je to tak?
Jasně. Ty byly ještě o patro níž. V roce 2005 jsem je zamluvil pro kolegy z Drážďan. Oni ale nakonec utekli do hotelu Atom.
Co ty a dům kultury v dalších letech? Navštěvoval si jej i poté, co jsi tamní zaměstnání opustil?
Tak třeba v listopadu 1989. Šel jsem zrovna kolem a viděl jsem, že KSČ má před kulturákem veřejné vystoupení. Ze suterénu, kde sídlilo oddělení propagace, měli k pódiu natažený kabel od mikrofonu. Já jsem do toho suterénu vtrhl a volám na písmomalířky, jestli viděly, co se děje venku. Ony byly celé nesvé a ukazovaly mi, ať jsem zticha. Já na to, že už se přece může mluvit, že komunisti už nic nezmůžou. Ony ale pořád, že to ještě, Jirko, snad ne, a ukazovaly do rohu místnosti. U kabelu tam seděl nějaký výrostek, víc než třicet neměl. Byl to estébák, který hlídal, aby vystoupení nikdo neodpojil od elektřiny. A přesně to já jsem chtěl udělat. Po mých řečech se ten chlapík začal točit jak holub na bání. Prý se pak o mě hodně zajímal, holky mě ale zapřely. I když mu o mě klidně povědět mohly, vždyť už s nimi byl tehdy stejně amen.
foto (c) Martin Kusyn