Vladislav Klíma
a Janáček

Janáčkova filharmonie Ostrava je jedna z nejzásadnějších organizací, které v domě kultury kdy sídlily. Budovu pojí s „Janáčkovkou“ nejen dlouhá a významná minulost, ale také slibně se rýsující budoucnost v podobě nového koncertního sálu a zásadní rekonstrukce. O začátcích této symbiózy jsme hovořili s kronikářem a mnohaletým členem JFO Vladislavem Klímou. 

ROZHOVOR S VLADISLAVEM KLÍMOU

Jste původem z Hané, pak jste šest let žil a studoval v Brně. Jak jste se dostal do Ostravy a jak na vás působila? 

V době, kdy jsem v Brně dokončoval školu, mi jeden kolega prozradil, že v Ostravě je zrovna ve filharmonii volné místo. Říkal jsem si, Ostrava, to nezní moc lákavě. A když jsem tady přijel poprvé, byl to děs. Vystoupil jsem na hlavním nádraží a hned mě zasypaly saze. Dlouho jsem pak po městě hledal malou cihlovou budovu na dnešní Sokolské třídě, kde tehdy sídlilo ředitelství Ostravského symfonického orchestru.

Dům kultury znáte od samého začátku a sledoval jste také průběh jeho stavby, je to tak? 

Ano, už v roce 1959 jsme se chodili dívat na místo, kde budeme v budoucnu působit. Já jsem pak do nové budovy přišel rok po jejím otevření, tedy v roce 1962. Mezitím jsem strávil dva roky na vojně v Brně.

Když jste do budovy domu kultury vešel poprvé, co vás napadlo? 

Všichni jsme byli ohromeni tím luxusem. Na tu dobu jsme měli k dispozici úžasný sál, se všemi těmi sloupy, byla to paráda. Akustika v něm ale bohužel nebyla dobrá, byl to přece jen víceúčelový sál. Rád ale vzpomínám třeba i na místní knihovnu s čítárnou, moc rád jsem tam chodil. Byla výborně vybavená. Vzpomínám si taky, jak dříve vypadala ulice a okolí domu kultury. Naproti byla dělnická kolonie se starými domky a po pravé straně budovy se táhla zeď až ke dnešnímu Domu energetiky. Za tou vysokou zdobnou zdí byly hřbitovy, městský a židovský, s krásným kubistickým krematoriem.

Jak vypadal běžný život v kulturáku? Vybavíte si, co všechno se tady odehrávalo? 

Vím, že tady fungoval kvalitní dětský sbor nebo výborné taneční kurzy s paní Calábkovou a jejím tanečním souborem. Pak si taky vzpomínám na modelářský, šicí, jazykový a hudební kurz. Divadlo se tady hrálo denně a na obědech v místní restauraci jsme se potkávali s takovými slavnými lidmi jako jsou herci Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Jiří Kodet nebo Petr Čepek.

Čím se podle vás tehdy lišil náš dům kultury od porubského Pokladu nebo Akordu v Zábřehu? 

Rozhodně měl velkolepější dramaturgii a vyšší rozpočet. Byla to výkladní skříň Ostravy.

Vy jste mnohaletým členem Janáčkovy filharmonie Ostrava a taky jejím archivářem. Jak přesně je orchestr s domem kultury propojen? A fungovalo to spojení od samého počátku? 

Ano, do roku 1966 jsme zde měli sídlo, zkoušky i vystoupení. Pobývali jsme ovšem v mnohem menším prostoru, než je tomu dnes. Všechny nástroje jsme měli nacpané do dvou malých místností. V roce 1967 nám radnice nabídla zázemí nevyužívaného kulturního domu ve Slezské Ostravě. Do domu kultury v centru jsme pak přijížděli vždycky ve čtvrtek na generální zkoušku a na večerní koncert. Takto to fungovalo až do roku 1998, kdy jsme se po té velké rekonstrukci nastěhovali definitivně zpátky. Zkušebnu jsme měli v suterénu ve zrušeném Kině náročného diváka a později jsme ji přestěhovali do místnosti, která kdysi sloužila jako baletní sál. Tam se zkouší dodnes.

Historii domu kultury nelze oddělit od předlistopadového režimu, který budovu využíval pro své potřeby. Vzpomenete si na některou z akcí strany? A účastnila se toho třeba i filharmonie? 

Konaly se tu všechny sjezdy KV KSČ. Já osobně jsem zde zažil i státní pohřeb krajského tajemníka Miroslava Mamuly. Během pohřbu se venku řadily četné delegace s věnci a pak pomalým důstojným krokem přicházely k rakvi, která byla umístěna ve společenském sále. Za průsvitnou plentou jsme seděli my filharmonici a hráli jsme samé smuteční a pomalé skladby – část Beethovenovy sedmé symfonie, smuteční pochod Josefa Suka nebo Fryderyka Chopina. Stála tam čestná stráž, chodily další a další delegace a my pořád dokola hráli.

A co rok 1968? 

Ten byl úžasný, na to nezapomenu. Lidi to tady všechno spontánně polepili plakáty, my jsme hráli každý den zde i v okolí Ostravy Smetanovu Mou vlast jako symbol odporu. V září toho roku jsme jeli s filharmonií natáčet do Prahy a hned nato jsme pokračovali na koncert do Německa. Všichni tam na nás tehdy troubili, mávali nám, vyvěšovali podpůrné nápisy do oken. V kulturáku se během šedesátého osmého konaly různé protiokupační akce, ale pak to rychle skončilo. Strana byla mazaná a do vedení hned umístila ověřené kádry.

Jak se pak poměry v domě kultury proměnily? Co třeba dramaturgie filharmonie? 

Ve filharmonii jsme museli začít hrát to, co se líbilo vrchnosti. Náš tehdejší šéf tím vším musel diplomaticky proplouvat, abychom mohli hrát i to, co sami chceme. Ale ne vždy se to dařilo.

Vzpomenete si na nějaký příklad?

V roce 1973 jsme hráli Honeggerovo oratorium Král David, dokonce zde hostoval Pražský filharmonický sbor. Všechno šlo hladce až do generálky. Ta sice ještě proběhla, ale mezitím už se horečnatě jednalo na KV KSČ. Nakonec nám ten vyprodaný koncert zrušili. Pořadatelé museli čekajícím davům posluchačů oznámit, že večerní koncert odpadá, protože dirigent onemocněl. To byla samozřejmě bohapustá lež. Dirigent byl však, aby se neřeklo, doopravdy odvezen do nemocnice, kde musel strávit noc. Na druhý den byla zkouška, dirigent se vrátil, omluvil se za včerejší indispozici a elegantně obrátil pozornost k práci. Věděl, že se čekalo na to, co řekne, protože by jeho slova mohl někdo zneužít.

foto (c) Martin Kusyn